Poslední slunný den (V. Nezvalovi)

pondělí 1. říjen 2012 20:12

Začíná den jakoby vystřižený ze žurnálu a Slunce otevírá svoje oči,

které teď bloudí po snící zemi, zemi obnažené přívalem vod a vichrů,

jež byli vždy součástí světa vzdáleného hvězdám a blízkého Měsíci,

který uměl vypravovat legendy a příběhy plné osvětlujících stonů múz a prvních bytostí,

překračujících svůj vlastní stín, překračujících práh domu, ve kterém bydlí oni a taky sladký sen,

a oknem toho domu vcházejí dovnitř úvodní paprsky prvního Slunce,

které přináší radost moudrým a zkázu pyšným,

jenž společně sdílejí prostor světa a společně naslouchají zvukům jezer a zvukům času,

který se loučí a hned zas shledává s třpytem zářivých paprsků,

skotačících rázem, dolů pod vodopádem, pod jitřním srázem,

a pojednou je ráno bělejší nežli křída v horské škole někde za skalními braly,

někde za útesy rdícího se jitra, jako se rdí dívka při pohledu na muže, jehož miluje,

a jitro pak odřezává pruhy slunných kordů potemnělou noc od úsvitu dne,

který je posledním letním dnem,

posledním záchvěvem teplého obelisku spalujícího kroky člověka

a kroky zvířat a běh brouků a růst kapradí a svist rodících se pramenů,

a když vše je poslední, den se může lépe snést z briliantového nebe do sametové elegance země,

jež ho vítá ránem plným naskicovaných oblak,

které krouží kolem probuzených očí Slunce,

vycházejícího ze zvláštního zenitu obřího moře a skalnatých hor, semknutých více do sebe,

a nad jejich průzračnou aurou tkví hvězda, mající dozor nad městy a nad průrvami neobjevených světů,

kde jen světlo může dál, kde stínohra je jediným vojákem, hýbajícím se prostorem,

když den se rodí a dospívá v muže, postrádajícího všechny svoje přátele,

neboť již není jinochem, hrajícím si někde v zátiší nebo na dvorku,

ale vyrostl z těchhle her a chce od světa víc,

než mu může dát dnešní, včerejší, pozítří svět plný úzkostí

a bezobratlých netvorů brázdících oceán metropolitních kaváren,

takže lépe je mu v buši a na periferii snědé pouště, kterou prošel jeho otec a děd jen bosou nohou,

a horký vítr jim hladil tváře skomírající a pak zas obživlé v náhodné oáze,

kterou prošli šestkrát za měsíc a stokrát za rok, jež se zdál dnem,

a žádný netušil, jestli je to skutečnost, nebo další sen,

vyvržený novou hydrou a novým oblázkem svítícího zálivu,

za svitu kterého se zdá, že den se rodí v ženu, jejíž dlouhý vlas zastíní pravé perly a pravé myšlenky,

schoulené uvnitř hrací skřínky, uvnitř hrací kostky, tisíckrát vržené nejistou rukou hráče nebo ženicha,

stojícího před zrcadlem stříbrné barvy, a žena posléze snáze chápe běh dějin a běh svého života,

který chvílemi visí v prostoru jako pevný bod, levitující nad bránou lásky anebo neštěstí,

jak se hvězdy vznášejí nad hlavami pozorovatelů, kteří nevědí a neznají důvod oné vznešenosti,

když perleťové hvězdy nestojí, ale letí prostorem, vzdalujíce se od nás, přicházejíce k nám,

náhle ztrácejíce se v mlze a historii dávných věků, kterou konečně chápe i prostorná žena,

do níž se zrodil nový a poslední slunný den, a on již není ženou a není mužem, snad jen dítětem,

pohrouženým do četby nebeské klenby, nyní již zbavené zcela hvězd,

když obloha září čistotou a modrým průzračným safírem,

koupeným v záložně a zasazeným do středu nebe a do středu letního vnímání svěžího oddechu,

který přesáhl noční spánek a tiše vklouzl pod hřejivou peřinu slunného dne,

co se změnil v jasnozřivé dítě, balancující na tenké struně hřejivého dopoledne,

stejně průzračného jako oči Slunce, putující po obloze přesným obloukem,

zapadajícím do prýštících sfér světa, klamaného pojednou ostrým jitrem a pojednou chlácholícím večerem,

jež byl kaňonem, vedoucím přes deštivé chmury dětské nejistoty, do zvukomalebných síní dospívání dne,

který jest stále dítětem, hrajícím si vně sněžné galerie, galerie studu a galerie okamžiku,

galerie počestného chování, galerie zmatku a galerie truchlení, galerie prvopočátku,

galerie stěžejních bytostí, galerie přerodu a galerie smyslnosti, galerie obřadu světel,

galerie funkčnosti a galerie rychlých dějů, galerie moci a galerie smutku z neprobádaných cest:

cest, které dítě staví nade vše zájmy, a v poledne je Slunce v nadhlavníku a taky v dostavníku,

jež brázdí volný prostor před sebou a svět se zdá být mělkým ve své povaze titána,

bojujícího na straně dobra ve všech bitvách několika poledníků,

a jeho hrdinská povaha byla někdy zviklána něhou chrabré bojovnice, bojující ne na straně zla,

lež na straně lásky, která se záhy proměnila v letící duhu někam za obzor, někam za spálené údolí,

co prohrálo svůj sen o jedinečnosti a prvenství, a láska dolétla dále, než může doletět sen,

když den již nebyl dnem, ale chrámovou katedrálou,

lemovanou zvenku bezpočtem sakrálních bust a sousoší a miliony světel,

osvětlujících vchod do útrob chrámového monolitu, uvnitř kterého pluje ticho a prostorná síň,

a klid je v každém zákoutí pod honosnou klenbou, klid je pečetí každé molekuly monumentu,

kde vyřčena slova zanikají v poklidném ovzduší,

mírnějším nežli zpěv slavíka při pohledu na vstávající Slunce a usínající hvězdy;

zde však je ticho nemluvené, ale slyšitelné uchem zvířat a kamenů,

tvořících strukturu katedrály a strukturu dne, jež přešel polednem, ale ještě pálí a nedovolí usnout,

i když bude lépe snést se z astrálních výšek nadsmyslové katedrály,

kterou žádný nepochopil ani nepohladil na své cestě životem a všehomírem,

vrstveným na sebe a vypadajícím jako zvláštní skládanka,

složena v rychlém běhu neviditelných hvězd a tonoucích světel,

a jen den předhání sebe odpoledním cvalem, malou upomínkou na přežité, ale nekončící představení,

a někdo je stárnoucím tvorem nebo chvílí, která klouže po zábradlí a naslouchá šumu podvečerních nálad,

šumu přicházejícího odpočinku, jež byl odkládán z mnoha důvodů,

a změnil se v proměnnou letargii posledních slunných oštěpů,

pronikajících skrze pootevřené brány snových katedrál, snových věštců nové doby,

která může mít svědky a též žalobce, a nemusí to být smyšlená podoba něčeho nehmatatelného,

ani průnik do duše umírajícího dne plného závrati z opojných paprsků slunného disku,

jež se navečer stal starcem, pohrouženým do své minulosti,

jako je loď pohroužena do vln objímajících její trup, a jejich hra připomíná hru milenců,

viděnou v každé době, v každé zemi, v každém domě, v tonutí lásky, možná vypadajícím jako moře a loď,

kolébající se na roztodivných vlnách,

tančících někdy v ospalém zálivu plném modrosvitu a někdy v otevřeném oceáně, jež byl tady odedávna,

nebo od časů, kdy spadl z nebes během nehlučného dne a bouřlivé noci, burcující do zbroje všechny živly,

hýbajících světem krás a světem hlubin, nad kterými pluje koráb do cíle, jenže v něm jeho pouť nekončí,

když letí střemhlav hladinou dál, neznaje temných světů na dně,

kde se setkávají písek s nahodilým dotekem hladových medúz a homarů,

hodujících a pěstujících cit pro postřehnutí každé chvíle přežití, stesku a utonutí,

přicházející vždy po zběsilé bouři, zběsilejší než souboj milenců – titánů své doby,

do které směl nahlédnout stařec nad hrobem večerního soumraku,

mnohdy viděného a procítěného nahou tanečnicí pod nahou klenbou,

právě vycházejících zvídavých hvězd a supernov,

blikajících neznámým jazykem a vybuchujících první a poslední explozí dne,

který je už jen starcem s hůlkou a rozečtenou knihou, vrhající poslední stín zapadajícího Slunce,

jako když v mysli zapadá poslední myšlenka před usnutím,

a myšlenka sestává z bodů a záchytných sítí sebeklamu nebo lásky,

a ta jest příčinou snění uvnitř všech katedrál dne a všech oceánů noci, kde nic nekončí, nic nemá počátek,

nic nemůže být spaseno, protože již spaseno je, nic si nedomýšlí nad něco, nic se nechce bít,

nic není důležité, nic není a nebylo předem určeno, jen pod baldachýnem přicházející noci,

kde oddechuje Slunce nebo stařec, znavený dlouhým pláštěm dne

a rozprostřeným závojem oslepující záře, jejíž síla neslábla, jen mizela za stíny katedrál,

a nesla život přes mrtvé zóny, ve kterých dlel stařec nad svým údělem a psal své listy těm,

co zbyli v propojených galeriích smutku, v překročených mezích letního dne, který ho zrodil,

sledujíc jeho každý krok a každou proměnu dítěte v muže a ženy v starce,

a teď již jen tma noci spěchá a chladí poslední slunný den,

kdy zář mizí v prachu a podzim je probuzen z lkavého snění…

Dušan Láznička

Počet příspěvků: 1, poslední 1.10.2012 20:56:57 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Dušan Láznička

Dušan Láznička

Mé psaní není žádné lhaní, jen moudré snění až do kuropění.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy